Zdravím, už podruhé za tenhle týden...prostě mám opět chuť napsat článek.
Mám zas takovou nějakou divnou náladu a cejtím potřebu se z toho vypsat.
Teď jsem zase tak nějak přemejšlela, proč se mě nechce do grafiky a tudíž do blogu. Já nevím, ale nějak tak postupem času (hlavně teď o prázdninách) jsem začla přemejšlet o blogu, jako o práci. A co si budem nalhávat, práci prostě nemusí nikdo a už vůbec ne já. Nikdy jsem tohle nechtěla dopustit, abych blog takhle vnímala, ale stalo se a teď s tím pocitem žiju a vůbec mě to netěší. Dřív jsem bez blogu prostě ani pořádně nemohla existovat, ale všechno jednou končí a můj názor se změnil, aniž bych chtěla. Já bych se teď musela hoodně přemáhat a nutit, abych vůbec otevřela photoshop a to já vlastně ani nechcu, protože stejně pak nemám žádný nápady a je to k ničemu. A řešení? Asi si teď dám pauzu (jako že už si ju dávám) a pak? Netuším co bude dál...Sice teď blog vůbec nemusim, ale pořád to je moje srdeční záležitost a já bych se ho asi nedokázala jen tak vzdát. Nevím..možná mě blogování zase chytne, ale kdy? to vážně netuším. Achej, už zase plácám nesmysly...
Teď bych vám chtěla napsat důvod mejch myšlenkovejch pochodů, který zavinili tenhle negativní článek...
...Je potemělej, chladnej, listopadovej večer...venku celej den prší a já mám akorát tak chuť zalíst do vyhřátýho pělíšku s dobrou knížkou...
tak asi takovej pocit mě teď provází....ale má to jedno velký ALE...
je konec srpna, prázdniny končí, každý dítě/student je už smířený s tím, že prostě za 5 dní skončí prázdninový poflakování a nastanou opět povinnosti, ...místo toho, aby svítilo, i když už stále slabější a slabější sluníčko, pořád se ochlazuje, dny se zkracujou a pořád prší a prší...
Kdyby byl ten listopad, tak bych to brala a v podstatě i za to byla ráda, že prší, ale teď ne. Vím že si nemůžeme vybrat jak bude, ale mě to prostě deprimuje.
Tečka..končím
končíš
úplně?? 